Zdroje

Informace, které lze nalézt na tomto webu, v žádném případě nepochází z mé hlavy. Jde o unikátní souhrn mnoha a mnoha informací z nejrůznějších zdrojů, přičemž alespoň některé z nich bych tu rád představil.

Za jakousi Bibli celého mého zájmu o nosorožce považuji knihu Chov ohrožených zvířat v Zoo Dvůr Králové III., vydanou v roce 2009. Jde o svazek čtyřdílné série, která mapuje chov vybraných ohrožených druhů v této zoo, přičemž třetí díl se zaměřuje pouze na nosorožce. Představuje kompletní historii všech čtyř chovaných forem, neskutečné množství fotografií, tabulek, grafů a nespočet zajímavých informací o nosorožcích. Autorem je Dana Holečková, bývalá ředitelka královédvorské zoo, která mi knihu před mnoha lety poslala, za což jí jsem dodnes vděčný.

Velmi cenným zdrojem všelijakých informací je Martin Vobruba, mluvčí plzeňské zoo, který mě přivedl k hlubšímu zájmu o zoologické zahrady a v jehož nepřeberných statistikách, záznamech a informacích lze najít neskuteční poklady.

Kompletní souhrn všech nosorožců chovaných v lidské péči od římských dob do roku 1994 přináší kniha The rhinoceros in captivity od Keese Rookmaakera, který je šéfredaktorem webu Rhino Resource Center, rovněž velmi užitečné databáze s množstvím fotografií. V knize jsou nosorožci seřazení historicky i podle zoologických zahrad, u každého jsou zaznamenány všechny podstatné informace.

Novinky ze současnosti lze obvykle najít ve výročních zprávách jednotlivých zoologických zahrad. Není třeba vyjmenovávat každou jednotlivou publikaci, například ve dvorských výročkách mají nosorožci vždy dostatečně množství odstavců či článků. Střídmější informace jsou poté u plzeňské zoo a prakticky žádné poté u zlínské zoo.

Nejaktuálnější informace se poté získávají ze článků na webech zoo či na sociálních sítích. Takové informace jsou posléze i ve výročních zprávách, ale ta vychází jednou ročně, třeba až půl roku po Novém roce, kdy už jsou takové informace zastaralé.

No a v neposlední řadě to jsou samozřejmě nejrůznější ústní či písemné informace z osobních komunikací, kde často člověk musí umět balancovat mezi tím, co říct veřejně lze a co nelze.