Nosorožcovití (Rhinocerotidae)
Nosorožec patří mezi lichokopytníky, kam se vedle nich řadí také koně, osli, zebry a tapíři. Končetiny jsou zakončeny třemi prsty s kopytem, přičemž váha spočívá na prostředním prstu. Po slonovi se jedná o druhého největšího suchozemského savce, maximální váha samců se může vyšplhat až přes 3 tuny. Všichni nosorožci jsou býložravci, s různě vyvinutými specializacemi příjmu potravy Mají velmi slabý zrak, proto se především spoléhají na sluch a čich. Jejich kůže je velmi silná. Společným pojítkem všech nosorožců jsou jejich rohy, které by se poeticky daly nazvat jako chloubou i zhoubou nosorožců. Roh je derivátem kůže, je tvořen bílkovinou keratinem a má tak stejné složení jako lidské nehty či vlasy. V závislosti na druhu mají nosorožci jeden až dva rohy. Právě rohy přivedly nosorožce až na pokraj vyhubení, neboť jsou kvůli nim loveni. Tradiční čínská medicína věří v zázračné účinky rozemletého rohu – věří, že léčí neplodnost, rakovinu, má afrodisiakální účinky apod. Vše bylo vědci mnohokrát vyvráceno jako holý nesmysl, nicméně pytláctví nosorožců i nadále pokračuje.
V rámci nosorožců rozeznáváme pět druhů, debatuje se o uznání šestého, nicméně uznaných je i nadále pět, přičemž dva žijí v Africe a tři v Asii.
Kostra nosorožce dvourohého
Foto (c) Michal Peterka
Africké druhy
Nosorožec tuponosý (Ceratotherium simum)
Největším nosorožcem afrického kontinentu je nosorožec tuponosý, který jak sví přízvisko tuponosý a širokohubý získal podle široké tlamy s rovným horním pyskem, který je uzpůsoben ke spásání trávy. Je nazýván také nosorožce bílým, což je převzato z anglického white rhinoceros. Proč se mu v angličtině říká bílý? Jde údajně o špatný překlad holandského slova wyjd, což znamená široký a odkazuje to právě k jeho široké tlamě. Angličani nicméně slyšeli white, tedy bílý, od čehož vzniklo označení, které používá skoro celý svět. Váha u samců dosahuje maximálně kolem dvou a půl tuny. Délka březosti se pohybuje kolem 490 dní, tj. přibližně 16 měsíců. Má dva rohy, přední je zpravidla delší. Žije ve stádech s více než 10 jedinci. Dožívají se více něž 40 let. Nosorožec tuponosý se dělí na dva poddruhy – jižní (C.s.simum) a severní (C.s.cottoni). O severním poddruhu je níže samostatný odstavec
Jižní poddruh nosorožce tuponosého je v současnosti nejpočetnějším druhem nosorožce na planetě – jeho populace čítá více než 16 tisíc nosorožců. Ještě na začátku 20. století přežívalo pouhých 100 nosorožců, které se ale podařilo zachránit a populaci postupně stabilizovat. Ve volné přírodě se vyskytuje v Jihoafrické republice (největší divoká populace – takřka 13 tisíc jedinců), Keni, Namibii, Zimbabwe či Botswaně. Populace po několika letech poprvé stoupla, na vrcholu byla v roce 2012, kdy žilo více než 21 tisíc nosorožců, nicméně vlivem pytláctví se počet začal snižovat. I přes to jsou v Africe ročně pytláky zavražděny stovky nosorožců. Jižní poddruh je chován v přibližně 200 zoologických zahradách po celém světě.
Samice nosorožce tuponosého jižního Jabulani v Safari Parku Dvůr Králové
Foto (c) Michal Peterka
Nosorožec tuponosý severní (Ceratotherium simum cottoni)
Severní poddruh nosorožce tuponosého by se měl podle některých studií uznávat jako samostatný druh. Od jižního poddruhu se liší morfologickými změnami na lebce, zřejmě i ochlupením uší a odlišným areálem rozšíření. Povýšení na druh nebylo nicméně dosud uznáno, a tak je i nadále uváděn jako poddruh, nicméně vlastní odstavec si kvůli svému osudu rozhodně zaslouží.
Severní poddruh byl popsán na začátku 20. století a v té době, kdy jižní poddruh bojoval o přežití, jich ve volné přírodě žilo několik tisíc. Původní areál jejich rozšíření zahrnoval pětici afrických států – Súdán, Kongo, Ugandu, Středoafrickou republiku a Čad. Zlom nastal v 70. letech, kdy udeřili pytláci a nosorožčí populace začala rychle klesat. Na začátku 80. let zbývaly pouhé tři stovky nosorožců, o pár let později již pouhých 15, a to v Národním parku Garamba v Kongu. Tam se podařilo populaci na chvíli zvýšit, ale během následujících let pytláci během občanských válek pozabíjeli i zbylé nosorožce a divoce žijící populace zanikla. Nelze vyloučit, že v některých odlehlých oblastech výše zmíněných států někteří nosorožci stále přežívají, ale jde spíše o zbožné přání.
Za skutečnost, že severní poddruh dnes stále ještě žije, může především Josef Vágner, který je v roce 1975 dovezl do královédvorské zoo, která je jako jediná na světě dokázala rozmnožit a následně se jich po více než 30 letech opět vzdát, aby posílila šance na jejich rozmnožení a poslala je zpět do Afriky. Přirozené rozmnožení se bohužel nepovedlo a vše mají nyní v rukou vědci s umělou reprodukcí (více v několika článcích na webu). V současnosti přežívají poslední dva zástupci toho poddruhu – samice Nájin a Fatu v keňské rezervaci Ol Pejeta.
Nabiré, poslední nosorožec tuponosý severní v Evropě, v Safari Parku Dvůr Králové
Foto (c) Michal Peterka
Nosorožec dvourohý (Diceros bicornis)
Nosorožec dvourohý neboli černý je druhým nosorožcem z afrického kontinentu. Své přízvisko černý získal z anglického black rhinoceros, což zřejmě souvisí s pojmenováním nosorožce tuponosého jako white rhinoceros, ačkoliv jsou oba druhy spíše šedivé. České označení dvourohý je doslovným překladem latinského bicornis. Vedle celkově menšího vzrůstu je od nosorožce tuponosého dobře rozeznatelný podle horního pysku, který je protažen do špičky a umožňuje mu tak obírat lístky z větví stromů a keřů. Maximální váha samce je kolem jedné a půl tuny. Březost se v průměrů pohybuje kolem 450 dní, což je přibližně 15 měsíců. Žije samotářsky, zřídka v menších skupinách. V zoologických zahradách se daří spojovat dohromady dvě až tři samice, popř. odrostlá mláďata. Přirozeně se vyskytuje v Namibii, Jihoafrické republice, Keni, Zimbabwe, Tanzanii, Rwandě či Čadu. Současná populace čítá přibližně 6 a půl tisíce jedinců. V první polovině 20. století šlo s více než 100 tisíci jedinci o nejpočetnější nosorožčí druh na planetě. V 70. letech klesla populace vlivem pytláctví na 60 tisíc jedinců, v polovině 90. let na kritických 2 a půl tisíce jedinců. Od té doby se díky ochraně přírody daří počet nosorožců zvyšovat, ačkoliv pytláci v Africe i nadále působí. V současnosti přežívají tři poddruhy, další již byly vyhubeny, nicméně existuje několik vědeckých názorů na dělení poddruhů, některé tak nejsou jasné.
Nosorožec dvourohý východní (Diceros bicornis michaeli) – dnešní výskyt zahrnuje Keňu, Rwandu a Tanzanii. Nejčastěji chovaný poddruh ve světových zoologických zahradách (necelých 60 institucí).
Nosorožec dvourohý jižní (Diceros bicornis minor) – nejpočetnější poddruh, vyskytuje se v Jihoafrické republice, Tanzanii, Keni, Malawi, Botswaně a Zimbabwe. Je chován v několika zoologických zahradách v USA a Austrálii, donedávna také ve Frankfurtu nad Mohanem.
Nosorožec dvourohý jihozápadní (Diceros bicornis bicornis) – vyskytuje se v Jihoafrické republice, Namibii a Angole.
Mezi vyhynulé poddruhy patří nosorožec dvourohý severovýchodní (Diceros bicornis brucii), který se dříve vyskytoval v Súdánu, Etiopii, Eritrei a Somálsku a nosorožec dvourohý severozápadní (Diceros bicornis longipes), který se vyskytoval v Súdánu, Času, Středoafrické republice, Nigérii či Kamerunu. Tento poddruh byl v roce 2011 prohlášen za vyhynulého
Samice nosorožce dvourohého východního Maisha a Etosha z královédvorské zoo
Foto (c) Michal Peterka
Asijské druhy
Nosorožec indický (Rhinoceros unicornis)
Nosorožec indický je největším nosorožčím druhem, váha u samců může přesahovat dvě a půl tuny. Na rozdíl od výše zmíněných nosorožců má pouze jeden roh. Šedohnědá kůže je tvořena výraznými záhyby, díky kterým vypadá jako obrněný. Podobně jako nosorožci dvourozí mají pohyblivý horní pysk, díky kterému mohou otrhávat lístky z větví. Nosorožci indičtí jsou samotáři, v lidské péči se daří držet pohromadě dvě až tři samice, popřípadě i celý pár. Březost trvá průměrně 470 dní, tj. přibližně 16 měsíců. Populace čítá čtyři tisíce jedinců a má stoupající tendenci. Vyskytuje se ve dvou státech, a sice Indii a Nepálu. Největší populace žije v Indii, kde žijí v několika národních parcích v čele s NP Kaziranga. V Nepálu je významný NP Chitwan. V blízké době by měli být nosorožci indičtí reintrodukováni zpět do Bútánu, do NP Manas. Nosorožec indický je chován ve více než 70 zoologických zahradách po celém světě.
Samice nosorožce indického Maruška ze Zoo Wroclaw
Foto (c) Michal Peterka
Nosorožec jávský (Rhinoceros sondaicus)
Společně s nosorožcem indickým jde o jediné nosorožčí druhy, které mají pouze jeden roh, přičemž u samců dosahuje délky pouhých 20 centimetrů. Jde de facto o zmenšenou kopii nosorožce indického – má podobné kožní záhyby, stavbu těla i samotářský způsob života. Kvůli svému skrytému způsobu života a značnému ohrožení nejsou důkladně zdokumentováni. Maximální váha samců může přesáhnout dvě tuny. Březost trvá mezi 15 a 16 měsíci, bližší údaje nejsou příliš známé. U nosorožce jávského jsou rozeznávány tři poddruhy, přičemž dva již byli vyhubeny. Nosorožec jávský byl pouze zřídka chovaný v zoologických zahradách, v Evropě byl chován krátkodobě pouze ve Vídni, Hamburgu, Londýně a Amsterdamu. Poslední jedinec v lidské péči byl chován v roce 1939 v Bangkoku.
Nosorožec jávský (Rhinoceros sondaicus inermis) – původní výskyt zahrnoval Bangladéš, Indii a Myanmar. Poddruh byl vyhuben v první polovině 20. století.
Nosorožec jávský vietnamský (Rhinoceros sondaicus annamiticus) – původně se vyskytoval v Thajsku, Laosu, Číně, Kambodži a Vietnamu. Byl považován za vyhynulého, dokud v roce 1989 nebyla objevena malá populace ve Vietnamu. Tato oblast byla vyhlášena jako NP Cat Tien. Populace byla ovšem natolik malá, navíc začali řádit pytláci, že poddruh byl v roce 2011 vyhlášen za uhynulého. Je možné, že by několik jedinců mohlo přežívat v některých odlehlých oblastech Laosu, nicméně se tak dosud nepotvrdilo a poddruh tak zůstává vyhynulým.
Nosorožec jávský indonéský (Rhinoceros sondaicus sondaicus) – dříve se vyskytoval na Malajském poloostrově a na Sumatře, kdy byl ve 20. století vyhuben. Poslední populace přežívá v západním cípu Jávy, v NP Ujung Kulon. Odhadovaný počet zde žijících nosorožců je přibližně 70 jedinců, nicméně v posledních letech bylo na fotopastech pozorováno pouze 15 jedinců. Park byl z důvodu bezpečnosti a snahy o záchranu druhu uzavřen pro návštěvníky. Populace se nicméně vedle pytláků potýká také s problémem genofondu – jde zde nadbytek samců a vysoká příbuznost mezi přežívajícími jedinci.
Nosorožec jávský na pohlednici z počátku 20. století, pravděpodobně z Indie. Současných fotografií je pramálo, autoři si jich velmi cení a sehnat lepší fotku je tak nemožné. Autor je neznámý.
Nosorožec sumaterský (Dicerorhinus sumatrensis)
Nosorožec sumaterský je jediným z asijských nosorožců, který má dva rohy – přední může mít až půl metrů, druhý je spíše zakrnělý. Jde o nejmenšího z nosorožců, hmotnost samce dosahuje maximálně k jedné tuně. Jeho naprosto ojedinělým znakem je ochlupené tělo. Červenohnědé chlupy vyrůstají prakticky po celém těle, nejvíce na hřbetě, bocích, vnějších stranách končetin a uších, přičemž nejchlupatější jsou mláďata. Nosorožci v přírodě nejsou tak chlupatí jako nosorožci v lidské péče, nejspíš kvůli prodírání pralesem. Žijí samotářsky. Březost trvá 15–16 měsíců. V zoologických zahradách byl v minulosti poměrně hojně chován – v takřka 50 zoologických institucí. Z Evropy tento nosorožec zmizel v roce 1998, kdy odešel poslední samec z Port Lympne na Sumatru. Známý je poté chov v americkém Cincinnati, kde se podařilo odchovat tři mláďata, přičemž samci byli následně odvezeni do NP Kambas. Rozlišujeme u něj tři poddruhy, z nichž jeden je pravděpodobně vyhubený. Celková populace činí pouhých cca 40 zvířat.
Nosorožec sumaterský severní (Dicerorhinus sumatrensis lasiotis) – původní výskyt zahrnoval Indii, Bhútán, Bangladéš a Myanmar. Původně prohlášen za vyhynulého, existuje šance, že malá populace žije v lesích Myanmaru, ačkoliv pro to neexistují žádné relevantní důkazy.
Nosorožec sumaterský východní (Dicerorhinus sumatrensis harrissoni) – vyskytuje se na Borneu, přičemž malajské části byl vyhuben a několik málo jedinců by snad mělo přežívat v indonéské části.
Nosorožec sumaterský západní (Dicerorhinus sumatrensis sumatrensis) – vyskytuje se v několika národních parcích na Sumatře. Důležitým chovatelem je Sumatran Rhino Sanctuary v NP Way Kambas, kde se pravidelně rozmnožují jak nosorožci z volné přírody, tak odchovaní v americké Zoo Cincinnati. Do roku 2023 se tu narodilo pět mláďat, některé již ve druhé generaci.
Samice nosorožce sumaterského Gelogob z Lok Kawi Wildlife Parku v Sabahu, Malajsii
Foto (c) Petr Kiebel
PS: Stavy všech populací pochází z údajů ke konci roku 2023.
