Úvod > Historie chovu v ČR a SR > Zoo Liberec

Zoo Liberec

Naše nejstarší zoologická zahrada ve své historii chovala hned dva druhy nosorožců.

Edita a Pytlík

Ačkoliv může nadpis připomínat název nějaké divadelní hry, ve skutečnosti se jedná o první nosorožce tuponosé jižní v liberecké zoo. Jako první dorazila samice Edita, narozená kolem roku 1966 ve volné přírodě, kde byla v roce 1970 odchycena v rámci rozsáhlých výprav Josefa Vágnera a převezena do královédvorské zoo, odkud následně v červnu 1976 zamířila pod Ještěd. O čtyři měsíce ji následoval samec, jehož jméno bylo dlouho zahaleno tajemstvím, protože není uvedeno ani v plemenné knize. Ve spolupráci s libereckou a královédvorskou zoo se mi nakonec toto tajemství podařilo odhalit. Samec, narozený v roce 1974 v anglickém Whipsnade, byl ve své domovské zoo pojmenován jako Rushden. Ve stejné zoo se jen o pár dní dříve narodil samec Anton. Tito dva samci následně společně putovali do zoologických zahrad v Gelsenkirchenu a Gänserndorfu, kde se jejich cesty rozdělily. Rushden zamířil do Dvora Králové, kde absolvoval dvouměsíční karanténu, načež v říjnu 1976 zamířil do Liberce. V Liberci mu následně říkali Pytlík.

Rushden neboli Pytlík tak do Liberce dorazil pouhé čtyři dny po svých druhých narozeninách. Vezmeme-li v potaz, že samci nosorožců tuponosých pohlavně dospívají nejdříve ve věku sedmi let, o nějakém rozmnožování tehdy nemohla být vůbec řeč. Pytlíkův život trval bohužel velmi krátce. V květnu následujícího roku utrpěl šok a následně zemřel na zástavu srdce. Edita tak v Liberci zůstala sama, a to po následujících šest let. Těžko říct, jaké byly důvody nedovezení dalšího nosorožce. V roce 1983 nakonec Edita odešla do Egypta, do zoologické zahrady v Gíze (Giza Zoo, někdy uváděno jako Cairo Zoo). Informace z těchto částí světa jsou obvykle pouze těžko sehnatelné, nicméně několik zpráv lze najít. Edita zde byla přejmenována na Zizi. Z plemenných knih víme, že do Gízy odešli dva nosorožci z Madridu, přičemž samice žila v zoo až do roku 1994 (samec uhynul v roce 1986). V roce 1992 byl do Gízy přivezen samec z izraelského Ramat Ganu, který uhynul v roce 2003. Neexistují žádné dostupné záznamy, které by potvrdily, zda s těmito nosorožci Edita žila, ale minimálně s výše zmíněnou samicí je to velmi pravděpodobné. V posledních letech ale Edita neboli Zizi žila sama a v roce 2019 uhynula v úctyhodném věku 53-54 let.

Titulní fotografie výroční zprávy roku 1976. Není zde uvedeno, o kterého nosorožce jde, ale téměř jistě půjde spíše o desetiletou Editu než o dvouletého Pytlíka.

Foto (c) Zoo Liberec (z výroční zprávy 1976)

Fotografie Edity/ Zizi v Giza Zoo z roku 2013

Foto (c) Hatem Moushir, CC BY-SA 3.0

Nový pár nosorožců

Pouhý měsíc po odchodu Edity přicestoval do liberecké zoo nový nosorožec. Přes transportní firmu Van den Bringa dorazila z jihoafrického Umfolozi samice Tombi (*1979). Několik měsíců žila sama, než v březnu 1984 z německého Münsteru dorazil tehdy tříletý samec Niko. Bohužel se zde projevil stereotyp některých zoologických zahrad, tedy chov pouze jedné samice. Pro úspěšný chov je většinou potřeba přítomnost více samic, tedy chov stádového typu.

Nemožnost Tombi zabřeznout nakonec vyústila v roce 2002 v odchod samce Nika do bratislavské zoo v rámci evropského záchovného programu. V Bratislavě byly tehdy chovány dvě vzácné samice Ada a Sena, u nichž by případné rozmnožení bylo velmi žádoucí. Niko se do Liberce již nevrátil. Tombi následně v roce 2005 odešla do francouzské Zoo Peaugres, kde dodnes žije ve společnosti mladých samic a jejich mláďat.

Niko v Bratislavě.

Foto (c) Michal Peterka

Tombi

Foto (c) Jaroslav Vaněček

Nim

V lednu 1990 se liberecká zoo ujala mladého samce nosorožce indického Nima (*1987) z královédvorské zoo. Vzhledem k faktu, že jeho rodiče byli nevlastními sourozenci, navíc v Evropě byly jejich geny poměrně početně zastoupeny, neměl v evropském záchovném programu příliš uplatnění. Umístění v liberecké zoo tak bylo ideální, nicméně jeho výběhu, který navazoval na pavilon slonů, byl spíše takovým krcálkem, ne úplně vhodným pro chov nosorožců. Původně byl snad koncipován pro hrochy, kteří v něm nikdy nežili. Vedle Nima v něm žili také tapíři čabrakoví, pekari páskovaní, nosálové červení a nyní v kombinaci tapíři jihoameričtí a nosálové bělohubí. Nejsou k nalezení informace, jaké plány měla zoo s Nimem, zda plánovala větší expozici pro indické nosorožce či dovoz samice. Nim žil v liberecké zoo celkem 11 let, až do roku 2001. V tom roce se stal součástí velice zajímavé výměny mezi Libercem a Pekingem. Do čínského hlavního města odcestoval Nim a opačným směrem o rok později zamířil pár vzácných takinů čínských, kteří se stali základem celého současného chovu v evropských zoologických zahradách. V době Nimova příchodu do Pekingu již v zoo žila samice Bang Ti (*1978). Tu věnoval do Pekingu jako dar nepálský král Biréndra Bír Bikram Šáh Déva. Bang Ti přišla do zoo v září 1980 přímo z volné přírody, o rok později ji následoval samec Kamat, který však po pouhých dvou měsících uhynul. Bang Ti poté až do Nimova příchodu žila v zoo sama. První příležitost k rozmnožení tak dostala až ve věku 22 let, což je pro první zabřeznutí příliš vysoký věk. Jak je již zvykem, z těchto částí světa je jen velmi málo informací, takže o případném spojování, březostech apod. nic nevíme. Mládě se tu nikdy nenarodilo. Bang Ti uhynula v roce 2010. O Nimovi následně neexistují prakticky žádné informace kromě několika fotografií na Zoochatu nebo jinde na internetu. Po úporném hledání v čínských novinových článcích se mi nakonec podařilo zjistit, že Nim uhynul v roce 2020.