Úvod > Historie chovu v ČR a SR > Zoo Praha

Zoo Praha

Prvním chovatelem nosorožců u nás se stala již ve 30. letech 20. století pražská zoo. V její historii se vystřídaly dva nosorožčí druhy, přičemž v blízké budoucnosti jej doplní třetí druh.

Max I.

Ačkoliv úvodní odstavec zmínil pražskou zoologickou zahradu jakožto prvního chovatele nosorožců u nás, je tím myšlena zoologická zahrada. Nosorožci se v tehdejším Československu a dost možná i Rakousku-Uhersku vyskytovali mnohem dříve, a to prostřednictvím cirkusů. Jedním z nich byl právě i Cirkus Kludský, kam v roce 1932 přišel samec nosorožce dvourohého Max I. Odchycen byl ve volné přírodě, ve východní Africe. O rok později byl prodán do pražské zoo, společně s dalšími, dnodes známými zvířaty - hrochem obojživelným Petrem a slonem indickým Babym. Kromě nich přisli od Kludského také první tahři, supi hnědí nebo samec medvěda ledního. Trojice tlustokožců obydlela maličký pavilonek nedaleko hlavního vchodu, v místech, kde dnes stojí průchozí expozice lemurů kata. Pavilonek byl částečně dřevěný, částečně dřevěný a disponoval třemi venkovními výběhy, které byly vzájemně oddělené pouhými dřevěnými kůly. Směrem od vchodu obýval první a největší výběh slon, druhý hroch a třetí nakonec nosorožec. Miniaturní pavilonek byl takto velkými zvířaty obýván od roku 1933 až do roku 1971, kdy byl otevřen nový, nicméně již tehdy víceméně zastaralý Pavilon velkých savců.

O Maxově životě toho víme poměrně hodně, a to díky knize Ze života zvířat v pražské zoo, která vyšla v roce 1938. Před svým příchodem do pražské zoo, tedy v době pobytu u Kludských, trávil mnoho času v železničních vagonech, kde bylo často mnoho zvířat vedle sebe, a tak jednou, když jej polekali sloni, napadl svého ošetřovatele. Ve zmíněných podmínkách také přišel o půlku ocasu, když mu jej někdo přibouchl do vrat. Do pražské zoo přišel přibližně jako tříletý. Zajímavou novinkou je, že součástí jeho výběhu byl i malý bazén, který Max s oblibou využíval. V době, kdy kniha vyšla, měřil jeho první roh rovného půl metru. V knize je rovněž zmíněna tehdejší krmná dávka - deset bochníků chleba, oves, seno, tráva, melasa, řepa, ovoce a deset konví vody + občasné kostky cukru, za které se nechal pohladit po hlavě či nechal ošetřovatele, aby se mu posadili na hřbet. Celé předchozí souvětí je v dnešní době prakticky nemyslitelné. Max I. žil v pražské zoo až do roku 1940, kdy uhynul na plynatou sněť (nekróza tělesné tkáně). Po následujících 14 let byla pražská zoo bez nosorožců.

Max v roce 1938, na které je patrný jeho půlmetrový přední roh a dost možná také poloviční ocas.

Foto (c) Václav Jan Staněk (Ze života zvířat pražské zoo, 1938, str.11)

Dvourohý pár

Po čtrnácti letech pražská zoo navázala na předchozí chov nosorožce dvourohého. V říjnu 1954 dorazil samec téhož druhu, pojmenovaný jako Max II. Stejně jako jeho předchůdce, i Max II. pocházel z odchytu z volné přírody (byl koupen od firmy Behrend, podobně jako první pražská žirafa Lenka) a obydlel stejný pavilon. O jeho životě v pražské zoo toho bohužel není příliš známo. Jisté nicméně je, že po pěti letech samotářského života se přišel do Prahy další nosorožec dvourohý. Tentokrát šlo o první samici ve zdejším chovu, která byla pojmenována jako Isis. Její původ je ještě více zahalen tajemstvím, nicméně kniha The rhinoceros in captivity zmiňuje, že se Isis byla do zoo dodána importérskou firmou Ruhe, která ji odchytila kdesi v okolí Kilimandžára v Tanzanii. Nosorožci žili v zoo společně deset let, ale neexistují záznamy o jejich spojování. Můžeme pouze odhadovat, nicméně deset let je dlouhá doba a minimálně nějaké pokusy proběhnout musely, nicméně se zřejmě nesetkaly s úspěchem. Pár se rozpadl v září 1969, kdy Max II. uhynul na tuberkulózu. Isis žila v pražské zoologické zahradě ještě další tři roky, poslední rok pak jako zřejmě poslední obyvatel starého pavilonu tlustokožců. V roce 1972 byla Isis prodána firmě Brink, která ji odvezla do dalekého Ria de Janeira. Isis nicméně dlouhou cestu nezvládla a uhynula buď při transportu samotném nebo krátce po příjezdu. Jejím odjezdem skončil chov nosorožců dvourohých v hlavním městě.

Samec Max II. na fotografii z roku 1957. Za poskytnutí ještě jednou děkuji rodině Gruberových.

Foto (c) Gertruda Gruberová

Max II. nebo Isis, lze jen těžko určit, o kterého nosorožce jde.

foto (c) Archiv Martina Vobruby

Patrys, Pongola a Paturi

Po odchodu Isis nicméně pražská zoo nezůstala bez nosorožců. Již o rok předtím, v srpnu 1971, přicestovala do zoo trojice mladých nosorožců tuponosých. Původ zvířat byl v jihoafrickém Umfolozi. Nejmladším z trojice byl samec Patrys, který se narodil přibližně v roce 1969. Následovaly dvě samice, v době příchodu osmiletá Paturi a šestiletá Pongola. Ošetřovatelé si během let nosorožce přejmenovali, načež tyto přezdívky pronikli i mezi běžné návštěvníky. Z Patryse se tak stal Pidlis, z Pongoly Manda a z Paturi Betty. Malé stádo obydlelo tehdy nově otevřený Pavilon velkých savců, v rámci kterého obydleli výběh po jeho levé straně. Z fotografií je patrné, že výběh byl spíše hlinitý a bylo v něm malé kaliště. Mohl být také rozdělený na dva celky, v polovině byl rozdělen kůly a vraty. Jako tomu bylo i v jiných zoologických zahradách, i v Praze zřejmě zapříčinila malá skupina fakt, že se nosorožci nikdy nerozmnožili. Nebudeme-li počítat nějaké hry, tak se nosorožci údajně ani nikdy nepářili. Po více než dvaceti letech se skupina rozdělala, když v září 1993 odešla samice Paturi do Planete Sauvage ve francouzském Port. St. Pere. Tam v té době žil samec Gustave, kterému se měla stát Paturi partnerkou. V témže roce přišla ještě samice Sana. Ačkoliv se samců v zoo vystřídalo vícero, nosorožci se v ní do této doby nikdy nerozmnožili a momentálně v ní žije mládenecká skupina. Paturi uhynula v únoru 2011 v požehnaném věku 48 let.

Patrys, Pongola a vzadu Paturi, podle velikosti rohů foceno nejspíš v době po příjezdu do zoo.

Foto (c) Zoo Praha

Patrys a Pongola

Foto (c) Martin Vobruba

Povodně

Patrys a Pongola i nadále žili v pražské zoo a užívali si víceméně přicházející důchod. Stali se miláčky návštěvníků, kteří je často přes hrazení drbali na zádech, což holt patří ke koloritu tehdejší doby, ačkoliv to bylo již tehdy samozřejmě zakázané. Osudným se jak nosorožcům, tak celé pražské zoo stal srpen 2002. Tehdy vypukla jedna z nejničivějších přírodních katastrof v celé naší historii – povodně. Rozvodněná Vltava pohltila spodní část pražské zoo a nevyhnula se ani výběhu Pavilonu velkých savců se slony, hrochy, hrošíky a rovněž nosorožci. Zatímco část slonů se podařilo zachránit odvedením do vyšších míst zahrady a hroší samec Slávek se proslavil svým přečkáním povodní v ochozu pavilonu, sloního samce Kadíru, zbytek hrošího stáda i oba hrošíky se nepodařilo zachránit. Evakuace nosorožců začala až ve chvíli, kdy jim voda ve výběhu sahala až po břicho. Vzhledem k obecné povaze nosorožců nebylo možné je přemisťovat při vědomí, a tak museli být uspáni, což vzhledem ke stoupající hladině představovalo značné riziko. S vypětím veškerých sil se týmu pracovníků zoo společně s hasiči podařilo za velmi improvizovaných podmínek oba nosorožce uspat, stabilizovat, naložit na auto a odvézt do horní části zoo, do Afrického domu. Tam byli dočasně umístěni v současném venkovním výběhu hrabáčů a dikdiků. V horní části zoo strávili přibližně 10 dnů, než byli oba nosorožci přemístěni do polské Zoo Opole. V jejich původním výběhu krátce pobýval hroší samec Slávek, jedna z vnitřních stájí byla provizorně upravena pro lemury kata. V rámci renovace zahrady po povodních byl jejich výběh adaptován pro kapybary a následně tapíry jihoamerické, kteří v něm žijí dodnes

Patrys a Pongola společně strávili v Opole necelý rok, než se jejich cesty rozešly. Pongola byla v květnu 2003 převezena do anglického Woburnu, kde se zařadila do stáda mladých samic, ze kterých si nejvíc oblíbila samici Mirjam. Patrys zůstal v Opole až do roku 2012, kdy uhynul. Pongola jej přežila o necelé dva roky a uhynula v lednu 2014 v úctyhodném věku 48 let.

Patrys během povodní ve chvíli, kdy mu voda ve výběhu sahala až po břicho.

Foto (c) Zoo Praha

Budoucnost

O návratu nosorožců do pražské zoo se mluví již delší dobu. Poměrně dlouho byl v plánu návrat nosorožců dvourohých, kteří měli obydlet nový výběh nad Africkou savanou v horní části zoo. Zoo však změnila své plány a nyní plánuje chov dosud nechovaného druhu - nosorožců indických. V rámci rozsáhlé rekonstrukce expozičního celku Pláně (koně Převalského, zubři, bizoni, velbloudi aj.) budou současné výběhy bizonů a velbloudů předělány pro potřeby chovu nosorožců indických. Z náčrtu nových Plání v časopisu Trojský koník je patrné, že součástí výběhů budou nezbytné vodní plochy, zeleň či dvorky. Pavilon by měl být přístupný. Společně s nosorožci by měli prostor sdílet sambraři (zřejmě ostrovní, které zoo chová), jeleni (zřejmě barmští, které zoo chová) a prasata (zřejmě visajanská, která zoo nechová). Časový horizont není jasně daný, nicméně je pravděpodobné, že dříve než do roku 2030 se nosorožci do Prahy nevrátí.