Josef Vágner

Na svou první expedici vyrazil Vágner v roce 1967 a jeho cesta vedla do Ugandy. Zde vybudoval odchytový kemp, získával kontakty, zkušenosti o odchytem zvířat a snažil se získat peníze různými cestami, aby zajistil chod kempu. Ačkoliv Vágner během několika měsíců odchytl značné množství zvířat, musel je všechny vypustit zpět do volné přírody, protože mu z domova nepřišly slíbené peníze. Při návratu v roce 1968 tak přivezl pouze malé množství menších zvířat, např. kočkodany, papoušky, orly či varany. Již o pár měsíců později se ale Vágner do Afriky vrátil, tentokrát s penězi u sebe a díky nasbíraným zkušenostem se mu podařilo odchytit nová zvířata. V roce 1969 tak přivezl první kopytníky – skoro třicet žiraf Rothschildových, první antilopy losí a koňské, zebry Böhmovy a dále různé druhy krajt a zmijí. Ze třetí, rovněž rozsahem menší expedice v roce 1970 dovezl dalších skoro 50 žiraf dvou druhů (Rothschildových a masajských), první gepardy či pštrosy, a především první nosorožce – sedm nosorožců tuponosých jižních.

Josef Vágner při odchytu antilopy žirafí (gerenuka)

Foto (c) Nadace Josefa a Zdeňky Vágnerových

Expedice v roce 1971 byla v celkovém součtu druhou největší. Bylo dovezeno skoro 50 zeber Grévyho, vzácní buvolci hiroly, buvoli, pakoně, první sloni, kočkodani bělonosí, šimpanzi, jeřábi královští, různé druhy hadů a želv. Šlo rovněž o další expedici s nosorožci – byl dovezen základ dodnes úspěšného chovu nosorožců dvourohých, celkem deset jedinců. Expedice v letech 1972 a 1973 byly opět menší, ale dovezly pouze kopytníky, včetně raritních, dnes zřídka nebo vůbec nechovaných antilop žirafích (gerenuků) a srnčích, buvolců káma a bělořitných, kudu malých, přímorožců, žiraf, zeber a dalších. Dovezeno bylo rovněž dalších 7 nosorožců tuponosých jižních.

Expedice v roce 1974 byla tou vůbec největší, bylo dovezeno více než 800 zvířat. Šlo opět o nejrůznější kopytníky – lesoně pestré, buvolce Jacksonovy, impaly, bonga horské, zebry Hartmannové či bahnivce horské. Dále byli dovezeni gorily, mangusty, levhart, pelikáni, plameňáci, marabu, volavky, ibisové, varani, želvy a další. I v rámci této expedice byli dovezeni nosorožci, konkrétně trojice nosorožců dvourohých.

Odchyt nosorožce

Foto (c) Nadace Josefa a Zdeňky Vágnerových

Expedice v roce 1975 by se dala, minimálně vzhledem k tomuto webu, nazvat jako vůbec nejdůležitější. Vedle dalších stád zeber, hejna supů, luňců šedých, perliček či krokodýlů nilských bylo dovezeno také stádo šesti nosorožců tuponosých severních, díky kterým tento nosorožčí poddruh dnes vůbec existuje. Poslední expedice v roce 1976 dovezla dnes kriticky ohrožené zebry bezhřívé, které mají základ v celém dnešním evropském chovu, marabu africké či orly jasnohlasé.

V rámci těchto transkontinentálních transportů bylo dovezeno téměř dva tisíce zvířat, čímž se Vágner navždy zapsal do historie. Unikátní rovněž byla víceméně minimální úmrtnost zvířat během přepravy, která činila pouhá necelá dvě procenta. Kromě kvalitní péče jak v odchytovém táboře, tak během transportu samotného za to mohla velmi přísná selekce přímo při odchytu. Vágner během svých expedic odchytil více než tři tisíce zvířat, ale při odchytu se vždy soustředil na každého jedince – zda je zdravý, jak zvládá stres, v jakém je věku apod. Díky tomu mohl dovézt zdravé, silné jedince, kteří zvládli jak dlouhý transport, tak i přizpůsobení se novým podmínkám. Je třeba si rovněž uvědomit, že Josef Vágner nechytal všechna zvířata osobně – část zvířat koupil nebo vyměnil za jiná zvířata, která odchytil. Jeho transporty zůstávají fenoménem, který už nikdy nikdo nepřekoná.

Od počátku měl Josef Vágner jasnou vizi, se kterou chovy afrických zvířat ve Dvoře Králové zakládal. Už tehdy zvířat v Africe ubývalo a bylo tak nabíledni vytvořit dostatečně velkou, reprodukce schopnou zálohu v lidské péči. Jeho velkým plánem bylo mladá, zdravá a silná zvířata odlovit, převézt do zoologických zahrad (množné číslo je nepochybně správné, protože určitá část zvířat z odchytů zamířila do nejrůznějších evropských zahrad), tam se je naučit chovat, rozmnožit a posléze, až chov v lidské péči bude naprosto zvládnutý a dostatečně rozrostlý, tak začít zvířata vracet zpět do Afriky.

Po odchodu ze zoo

Toho se však Josef Vágner jako ředitel zoo nedočkal. Na svých expedicích utrpěl mnohá zranění, některé vážná, několikrát onemocněl malárií a dalšími nemocemi, a tak v roce 1983 odešel do invalidního důchodu. Nedočkal se ani otevření safari, které bylo jeho snem – místo, kde lidé jsou v „klecích“ a zvířata na volno kolem nich. Safari se otevřelo až v roce 1989. Následně až jeho následovníci dokázali to, co si předsevzal – vracet zvířata, potomky jím odchycených zvířat, zpět do Afriky. Královédvorská zoo tak do afrických plání, buší a pouští poslala adaxe, přímorožce šavlorohé, antilopy koňské a vrané, buvoly a samozřejmě také hned několik nosorožců dvou druhů.

Josef Vágner se stádem vzácných nosorožců tuponosých severních.

Foto (c) Nadace Josefa a Zdeňky Vágnerových

Josef Vágner se po svém odchodu ze zoo i nadále věnoval zoologii. Hojně přednášel pro jakékoliv obecenstvo a byl také literárně činný. Již v před svých odchodem do důchodu napsal šest knih o svých expedicích (namátkou Sen safari či Mzuzi Afriky) a v psaní knih pokračoval i posléze. Vedle Afriky se v jedné knize věnoval také Indii, kterou v letech 1974 a 1975 navštívil – kniha Rádžové indických džunglí. Poslední vydanou knihou pak byla sbírka pohádek Kimuri. Miloval vážnou hudbu, byl sběratelem houslí a vášnivým myslivcem.

Nelze se rovněž nezmínit o ženě, která neochvějně stála po jeho boku po větší část života, tedy manželce Zdeňce Vágnerové. Stala se svému muži velkou oporou nejen v případě rodiny či právě převzatí zahrady, ale také se přímo zúčastnila některých expedic, které pomáhala organizovat. Společně měli pět dětí – tři syny a dvě dcery.

Josef Vágner zemřel 6. května 2000. Zdeňka Vágnerová zemřela 24. října 2006.

Odkaz Josefa Vágnera

V roce 2008 byla jejich potomky – Lenkou, Janou a Pavlem – založena Nadace Josefa a Zdeňky Vágnerových, který má cíl uchovat odkaz a památku na Josefa Vágnera, podporuje šíření jeho autorských děl, organizuje výstavy a podporuje ochranu přírody, stejně jako Josef Vágner sám. Mezi nadací vydaná díla patří obnovené vydání knihy Sen safari a rovněž dosud nezveřejněné zápisy z deníků Zdeňky Vágnerové, shromážděné v knize Sen safari – Ztracený deník Zdeny Vágnerové.

V roce 2013 byla v Neumannově vile, správním sídle královédvorské zoo, kde Vágner s rodinou po dobu svého ředitelování i bydlel, vytvořena stálá expozice Africké expedice Josefa Vágnera, která mapuje životní pouť Josefa Vágnera a představuje značné množství dobových materiálů. V roce 2014 poté bylo safari, nedílná součást královédvorské zoo, přejmenováno na Africké safari Josefa Vágnera.

Pomník Josefa a Zdeňky Vágnerových u jednoho z výběhů safari v Safari Parku Dvůr Králové

Foto (c) Kateřina Peterková

Za poskytnutí fotografií velice děkuji paní Lence Vágnerové, dceři Josefa Vágnera a celé Nadaci Josefa a Zdeňky Vágnerových