Wilhelma Stuttgart

Červenec 2024 byl ve znamení první návštěvy několika německých a rakouských zoologických zahrad, z nichž hned čtyři chovají nosorožce. Tou první byla Wilhelma v německém Stuttgartu, hlavním městě spolkové země Bádensko-Württembersko. Jde o jednu z nejvýznamnějších německých zoologických zahrad, disponující mnoha zoologickými „špeky“ v podobě nestora kaky, fanalok, klokanů quokka, vombatů, stromových klokanů nebo nepřeberného množství ryb. Má tak jednu z největší kolekcí zvířat na světě. Historie Wilhelmy se datuje do 20. let 19. století, kdy byl na králův rozkaz vybudován park, následně lázeňské domy, odpočinková místa a další místa v maurském stylu. Od roku 1880 byl areál volně přístupný pro běžné obyvatelstvo. Po druhé světové válce byla Wilhelma několik let uzavřena v roce 1953 otevřena již jako zoologická a botanická zahrada.

První nosorožec v samotném Stuttgartu se ovšem objevil již dříve. Johannes Nills, tesařský mistr a chovatel zvířat ve vlastnoručně vyrobených klecích, otevřel roku 1871 svou zoologickou zahradu. Postupem času začala přibývat velmi zajímavá zvířata – medvědi, lidoopi, sloni, zebry, pštrosi nebo hadi. Dokonce tu snad měl být odchován první mravenečník velký v lidské péči v historii. V době svého rozkvětu tu žilo na 500 zvířat. Mezi nimi se v roce 1895 objevil také nosorožec sumaterský (Dicerorhinus sumatrensis). Bohužel, žádné další informace o tomto jedinci neexistují. Z důvodu rozšiřování města a stížnostem na hluk a zápach byla zahrada následně v roce 1906 uzavřena.

Samotná Wilhelma začala chovat nosorožce v roce 1968, od kterého chová až dodnes nosorožce indické (Rhinoceros unicornis). První zdejším nosorožcem byla samice Nanda, která se v roce 1965 narodila ve švýcarské Basileji a o tři roky později odešla do Stuttgartu. O rok později se k ní připojil její poloviční bratr Puri (*1967). Nanda se v letech 1969 a 1973 krátce vrátila do Basileje, kde byla napářena samcem Arjunem, původem z volné přírody. Z tohoto spojení porodila dvě mláďata, první v den porodu zabila, druhé odchovala a samec Nabob (*1974) následně odešel do Gelsenkirchenu. Další mláďata již Nanda měla se samcem Purim. Hned ta dvě další jsou významná pro naše zahrady, protože jimi byli samec Dvityia (*1977) a samice Numa (*1979), kteří následně odešli do Dvora Králové a stali se prvními nosorožci indickými v tehdejším Československu. Nanda následně porodila ještě dalších šest mláďat – pět samců a jednu samici. Postupně to byli Nadir (*1981), který následně odešel do Rotterdamu, Kintaro (*1983), který odešel do Magdeburgu a následně do japonské Kanazawy, Bruno (*1985), který odešel do Kölnu, ale po úhynu svého otce se vrátil zpět do Stuttgartu, Noel (*1986), který odešel do Norimberku, Nikolaus (*1988), který odešel do Mnichova, kde dodnes stále žije, a nakonec samice Namaste (*1991), která odešla do Rotterdamu, kde se stala několikanásobnou matkou. O rok později Nanda uhynula, zanechala po sobě výraznou stopu v evropském chovu, neboť většina jejich mláďat se zapojila do reprodukce a stala se významnými zvířaty v rámci celého chovu.

Rok po úhynu Nandy byla do Stuttgartu dovezena nová samice Sani (*1992), jejíž původ je přímo v Nepálu. Pro evropský chov tak obsahovala mimořádně cennou krev. Spojení se stávajícím samce Purim se již nejspíš nekonalo nebo nevyšlo, po jeho úhynu v roce 1997 byl zpět z Kölnu dovezen jeho syn Bruno. Ten společně se Sani zplodil celkem šest mláďat, která Sani úspěšně zvládla odchovat. První se v roce 2000 narodila samice Saar, která odešla do Madridu a momentálně žije ve francouzském Branferé. O dva roky později se narodila samice Shiwa, která žije ve španělském Benidormu. V roce 2004 se narodil první samec, pojmenovaný Sahib, který je chovným samce ve francouzském Beauvalu. O dva roky později se narodila samice Shikari, chovná samice žijící ve Varšavě. Dvouletá tradice nebyla porušena ani v roce 2008, kdy se narodil samec Samir, který momentálně žije v turecké Faruk Yalcin Zoo. Poslední mládě se narodilo v roce 2014 po šestileté přestávce – samice Savita nyní žije v portugalském Lisabonu.

Sani byla v roce 2019 po dlouhém boji s rakovinou uspána. Ve Stuttgartu tak zůstal samotný samec Bruno, který je ve věku 39 let v době psaní článku nejstarším nosorožcem indickým v Evropě. 

Bruno

Foto (c) Michal Peterka

Poněkud smutným faktem poté zůstává, že nosorožčí expozice je dost možná společně s vedlejšími slony asi tím nejslabším místem v celé zoo. Pavilon tlustokožců pochází z roku 1968, tedy z roku samotného počátku chovu nosorožců. Za celou svou historii v něm bydleli nosorožci indičtí, sloni indičtí i afričtí, hroši a hrošíci, tapíři čabrakoví a horští a prasata savanová, momentálně tedy již pouze nosorožci a sloni. V zásadě je tedy svými obyvateli i svým brutalistickým vzezřením velice podobný pražskému Pavilonu velkých savců. Pavilon je mohutná betonová stavba s malými vnitřními boxy oddělenými od návštěvnické chodby sloupy. Mezi sloní a nosorožčí částí je bazén, netuším, zda do něj mají přístup oba druhy nebo jen jeden (pokud jen jeden, hádal bych spíš nosorožce). Venkovní výběhy jsou dva, do druhého, nyní nevyužívaného, je výhled zarostlý. Hlavní výběh je spíše menší, jeho středobod tvoří malý betonový bazének, ve kterém Bruno evidentně rád tráví čas (na většině fotek, které jsem viděl, je vždy naložený v bazénu). Část výběhu je travnatá, zbytek je hlinitý. V současnosti se připravuje nová sloní expozice v jiné části zoo, po jejich přemístění by měl celý prostor připadnout nosorožcům. Doufejme, že tomu bude předcházet nějaká rekonstrukce, jak vnitřních, tak venkovních prostor.

Pavilon tlustokožců, napravo nosorožčí boxy

Foto (c) Michal Peterka

Nosorožčí boxy

Foto (c) Michal Peterka

Bazén, přístup do něj je z obou stran, možná ho tak využívají sloni i nosorožci.

Foto (c) Michal Peterka

Venkovní výběh nosorožců

Foto (c) Michal Peterka

Bližší pohled na bazén, zároveň trochu i na druhý výběh za sloupy, nyní nevyužívaný.

Foto (c) Michal Peterka