Úvod > Historie chovu v ČR a SR > Zoo Ústí nad Labem

Zoo Ústí nad Labem

Ústecká zoologická zahrada je do dnešních dnů nejúspěšnějším chovatelem nosorožců tuponosých jižních u nás.

První roky

Začátek chovu nosorožců v ústecké zoo se datuje k listopadu 1980. V té době se královédvorská zoo rozhodla upřednostnit chov již tehdy kriticky ohroženého severního poddruhu nosorožce tuponosého, a tak své velké stádo jižního poddruhu postupně kompletně rozpustila. Část odešla do Polska, část zůstala v České republice. V polovině listopadu dorazily do ústecké zoo dvě již dospělé samice Saša (*1967) a Zamba (*1970). K nim se posléze na začátku prosince připojil ještě samec Dan (*1966), dodnes jediný chovný samec jižního poddruhu u nás. Všichni tři byli odchyceni v rámci rozsáhlých výprav Josefa Vágnera a dobře se znali již ze Dvora – Dan se několikrát pokoušel pářit jak Sašu, tak i Zambu. Trojice obydlela nový pavilon v horní části zoo, který obývala společně se žirafami a antilopami.

Zahrada navíc v následujícím roce dovezla samici Lotzi z Tierparku Berlin, čímž se stádo rozrostlo již na čtyři členy. Lotzi rovněž pocházela z odchytu v Africe, do Berlína přišla v roce 1971. Lotzi přinesla do ústeckého stáda potřebný rozkol, který vybudil samce Dana a pomohl Saše k pravidelné říji, díky čemuž v roce 1985 zabřezla. Skoro na den přesně šest let po příchodu nosorožců do Ústí porodila Saša své první mládě, samečka, který byl pojmenován jako Sagan.

Dan, Saša, Lotzi, Sagan a Zamba

Foto (c) Zoo Ústí nad Labem

Saša a Sagan

Foto (c) Zoo Ústí nad Labem

Druhá etapa chovu

Saša své první mládě úspěšně odchovala. V roce 1988 opustila stádo samice Lotzi, která se vrátila zpět do Tierparku Berlin. I po zmenšení stáda samice nadále přicházely do říje, nicméně se Saše nedařilo zabřeznout. Teprve až po změně krmné dávky se Saše na podzim 1989 podařilo zabřeznout. V lednu 1991 následně porodila svého druhého syna – samce Dorana. I jeho se podařilo zdárně odchovat, přičemž již krátce po odstavu byla Saša opětovně napářena Danem a znovu zabřezla. Termín porodu její mláděte byl stanoven na konec roku 1993, s jeho narozením by nicméně v zoo bylo již 6 nosorožců, na což kapacity pavilonu nedostačovaly. Obě předchozí mláďata tak musela odejít. Jako první zoo opustil mladší Doran, který zamířil dočasně do Dvora Králové, nicméně jeho novým domovem se mělo stát brazilské Belo Horizonte, kam zamířil v roce 1996. Tam již od roku 1972 žila samice Lulu, která měla původ v některé z německých zoo. Pár se nikdy nerozmnožil. Doran v posledních letech života trpěl ulcerativní poddermatitidou, která zasahuje končetiny a následně se šíří do celého těla. Ošetřovatelé mu upravili expozici tak, aby se v ní cítil komfortně, tj. zejména změkčili její povrh. Doran nicméně v únoru 2018 nemoci podlehl. Sagan opustil zahradu jen o pár týdnů později a zamířil do španělského Cabarcena, kde se stal otcem jednoho mláděte a kde dodnes žije ve zdejších rozlehlých výbězích.

Na sklonku roku 1993 porodila Saša své třetí mládě, které je zároveň nejen posledním mládětem v Ústí, ale rovněž poslední narozený nosorožec tuponosý jižní u nás. Samečkovi bylo vybráno jméno Dino. Samec byl ve věku jednoho a půl roku poslán do polské Poznaně, kde se k němu brzy připojila samice Duna/ Diuna. S tou zplodil tři mláďata, z nichž dvě samičky byly odchovány – Dunia a Duma. Dino odešel v roce 2013 do německého Erfurtu, kde se stal otcem dalších dvou mláďat, tentokrát samců Kiana a Taya. S přídomkem chovného samce následně v srpnu 2021 zamířil do Schwerinu, kde se v srpnu 2023 narodilo zatím poslední mládě – samice Kiah. Zdá se, že Dino tak zdědil predispozice chovného samce po svém otci a řadí se momentálně k nejplodnějším samcům v Evropě.

Saša a Dino

Foto (c) Zoo Ústí nad Labem

Ke konci tisíciletí, kdy již bylo nosorožcům kolem třiceti let, se ústecká zoo pokusila o poslední pokus, jak nosorožčí stádo ještě rozbíhat a podnítit k dost možná posledním pokusům o rozmnožení. Ze Zoo Salzburg přišla tehdy šestadvacetiletá samice Kathi, původem rovněž z afrických plání. Nicméně její přítomnost nevedla k žádným změnám, a tak se po dvouleté deponaci vrátila zpět do Salzburgu. Od té doby nosorožčí stádo žilo klidným životem.

Zamba a Saša

Foto (c) Martin Vobruba

Rozpadnutí trojice

Do té doby nejsmutnějším obdobím za celou dobu historie chovu nosorožců se stal konec března 2008. V té době bylo nejstaršímu Danovi již 41 let, takže se nosorožci postupně dostali do věku, který je pro většinu nosorožců hraniční. Stav samice Saši se znenadání prudce zhoršil. Došlo u ní k selhání ledvin a oběhového systému, načež bylo rozhodnuto jejím uspání. Ještě větší šok přišel o týden později, kdy uhynul i chovný samec Dan, z přirozených příčin, způsobených zejména stářím. Můžeme si pouze domýšlet, zda se tak skutečně stalo kvůli úhynu jeho životní partnerky nebo v tom hrálo roli pouze stáří a šlo o náhodu. Jisté je, že po jejich úhynu v ústecké zoo zůstal pouze osamocená samice Zamba.

Zamba se svého vlastního mláděte nikdy nedočkala. Ačkoliv byla Danem již ve Dvoře pravidelně pářila, nikdy nezabřezla. Její říje byly slabé, zejména ve srovnání se Sašou, tudíž samec šel vždy za ní. Několikrát ji byla říje vyvolána uměle, načež byla Danem několikrát pářena, ale zabřeznout se ji nikdy nepodařilo. Náhlý odchod zbytku jejího stáda ji naštěstí nijak významně nepoznamenal a Zamba si ve svém již pokročilém věku užívala poklidného stáří.

Saša, Zamba a Dan

Foto (c) Zoo Ústí nad Labem

Pablo

Zamba žila sama celých šest let. V květnu 2014 k ní přicestoval samec Pablo z maďarského Veszprému. Ústecká zoo byla již jeho 10. Zoo. Důvodem byla rekonstrukce jeho pavilonu a zároveň se předpokládalo, že Pablo v Ústí již zůstane. Proto se pomalu připravovalo jeho spojování se samicí Zambou. To dopadlo víceméně podle předpokladů. Každý si hleděl svého. Později se od připouštění upustilo a každý chodil do svého výběhu (Pablův byl upraven z malého výběhu vodušek). Po pouhých čtyřech měsících se Pablo vrátil do Vesprému, kde byl velmi oblíbený a návštěvníci si ho doslova vyžádali zpět.

Zamba od té doby žila opět sama, v klidu a užívala si náležitou péči svých ošetřovatelů, díky čemuž Zamba i přes svůj věk prospívala a navzdory pokročilému věku měla lepší stavbu těla než leckteré mladší samice.

Pablo na dvorku, který v zimních měsících využívají antilopy.

Foto (c) Michal Peterka

Úhyn Zamby

I přes veškerou péči, která byla Zambě poskytována, ji nakonec dohnaly útrapy stáří. Postupné zhoršování zdravotního stavu vyústilo kolikou, načež došlo k celkovému selhání organismu. Zamba tak byla 22. července 2019 uspána a chov nosorožců tuponosých v ústecké zoo tak skončil.

Kostry Saši a Dana jsou bok po boku vystaveny v Zoologickém muzeu v Protivíně. Původně k nim měla přibýt i Zamba, nicméně o její ostatky vypukl de facto zbytečný spor mezi městem, zahradou a muzeem, který skončil až v březnu 2023, kdy byly její ostatky převezeny do ústeckého muzea.

Zamba

Foto (c) Michal Peterka

Budoucnost

Prakticky okamžitě po úhynu Zamby se objevily zprávy o chystané rekonstrukci nosorožčího pavilonu i výběhu. Zoo v roce 2020 získala od města cca 500 000 Kč na revitalizaci výběhu, v rámci kterého byl vybagrován beton a nevez křemičitý štěrk. Po všech nutných pracích měla do ústecké zoo zamířit dvojice mladých samců nosorožců tuponosých. Po změně vedení a vypracování generelu, který nastiňuje směřování zoologické zahrady v blízké budoucnosti, je však evidentní, že do současných prostorů se nosorožci již nevrátí. Výběh v současnosti obývá stádo skotu watusi a také pštrosi dvouprstí. V rámci generelu byl nicméně vytyčen nový dlouhodobý cíl, který se nosorožců týká. V severovýchodním cípu zahrady, v areálu bývalé cihelny, by měla vzniknou expozice pro nosorožce indické. Jde však o hudbu střednědobé až daleké budoucnosti a můžeme pouze doufat, že se nosorožci do Ústí jednou skutečně vrátí.

Pavilon a výběhy

Nosorožci po celou dobu chovu v ústecké zoo obývali stejný prostor. Šlo o pavilon v horní části, který sdílejí se žirafami a antilopami. K dispozici měli hlavní výběh + odstavný dvorek. Větší část výběhu tvořil asfalt a beton, díky čemuž byl často a oprávněně kritizován. Ve spodní části zoo byla písčitohlinitá část s kalištěm. V posledních letech měli nosorožci také přístup do travnatého výběhu žiraf.