Nosorožec tuponosý severní (Ceratotherium simum cottoni)

Nejvzácnějšími nosorožci, kteří byli chováni v historii Safari Park Dvůr Králové, byli bezesporu nosorožci tuponosí severní.

Počátky chovu

Severní poddruh nosorožce tuponosého nebyl nikdy v chovech zoologických zahrad příliš zastoupen. Z dostupně známých zdrojů lze vyčíst, že počet jedinců severního poddruhu v moderní historii sahá k necelým 30 jedincům, z nichž podstatnou část tvoří právě královédvorští nosorožci.

V době, kdy Josef Vágner organizoval své velkolepé transkontinentální transporty zvířat z Afriky, byl již severní poddruh kriticky ohrožen. V 70. a 80. letech byla jejich poslední populace (cca 500 jedinců) postupně decimována a rozhodnutí Josefa Vágnera právě tento poddruh odchytit a pokusit se jej zachránit v zoologických zahradách vedl k faktu, že v dnešních dnech ještě není vyhuben. Trvalo dlouho, než Josef Vágner povolení na odchyt nosorožců tuponosých severních sehnal, ale nakonec se zadařilo a stalo se tak v průběhu předposlední výpravy v roce 1975. Nosorožce odchytla anglická firma Chipperfield v bažinatých oblastech Súdánu, nedaleko NP Shambe. Některé zdroje hovoří o odchytu dvanácti nosorožců, z nichž polovina následně zamířila do zoologické zahrady v súdánském Chartúmu, což nicméně nesouhlasí s dalšími dostupnými informacemi. Jistotou tak zůstává, že bylo odchyceno šest nosorožců, z toho dva samci, Sudán a Saút, a čtyři samice Nesárí, Nola, Nádí a Núrí. Lodí, nákladním autem, vlakem, zámořskou nákladní lodí, říční lodí, a nakonec opět nákladním autem byli nosorožci převezeni přes Nabiswu, Mombasu, Hamburg a Děčín až do Františkových lázní, kde se nacházela státní karanténa, ve které nosorožci strávili povinný měsíc. Na konci září byli konečně převezeni do královédvorské zoo, kde obydleli tehdejší centrální zimoviště (několik montovaných hal s menšími venkovními výběhy). V květnu 1975 se celé stádo přemístilo do prvního nosorožčího pavilonu, kde měli k dispozici dva boxy a venkovní výběh.

V srpnu téhož roku přicestoval do zoo další nosorožec severního poddruhu – samice Nasima (*1965). Ta byla odchycena stejnou firmou jako královédvorští nosorožci, nicméně již v roce 1971 a nikoliv v Súdánu, nýbrž v Ugandě, odkud pocházela menší část populace jedinců severní formy chovaná v lidské péči. Byla dovezena do Knowsley Safari nedaleko anglického Prescotu. Není zřejmé, proč byla dovezena pouze ona samotná, možná bylo odchyceno více nosorožců, kteří ale uhynuli během transportu nebo byli vypuštěni zpět do přírody. Informace o tom ale neexistují, popř. nejsou nikde zveřejněny. Nasima přicestovala do Knowsley pod jménem Twink. O rok později ji tam doplnila pětice nosorožců tuponosých jižních, mezi nimiž byl i samec Arthur, který je pro dějiny českých nosorožců velmi podstatný. Kromě faktu, že později odešel do Woburnu, kde mj. několik let žil po boku ex-pražské samice Pongoly, tak v Knowsley žil zřejmě ve stádu se samicí Twink/ Nasimou, kterou plodně napářil. Nasima tak do Dvora Králové přicestovala vysoce březí, což nikdo netušil. Se dvorským stádem, které stálo žilo pohromadě, se nesnesla, proběhly s ním nějaké potyčky, a tak byla oddělena do samostatného boxu. V něm 11. listopadu 1977 porodila své první mládě, samičku Naší, která je do dnešních dnů jediným známým křížencem severního a jižního poddruhu nosorožce tuponosého.

Skupina nosorožců tuponosých severních na začátku 80. let ve druhém výběhu prvního pavilonu. Na fotografii se nachází skupina samce Saúta (pod přístřeškem) se skupinou samic - Nesárí (stojí), Nolou, Nádí, Núrí a Nasi. 

Foto (c) archiv Martina Vobruby, za určení nosorožců děkuji Janu Žďárkovi

Čistokrevnost na prvním místě

Nasima svou dceru zdárně odchovala a ta byla ve věku jedenácti měsíců, po odstavu, od matky oddělena. Nasima mezitím byla opětovně spojena se stádem, během kterého bylo pozorování páření se samcem Saútem. Šarvátky ve stádě však pokračovaly, a tak Nasima byla na noc oddělována do samostatného boxu – rovněž byl od stáda oddělen Saút, a to kvůli potyčkám se Sudánem, který zůstal u samic. Naopak Nasi se podařilo zapojit do stáda samic velmi klidně a od té doby žila s nimi. Páření se Saútem se ukázalo jako plodné, a tak Nasima v červnu 1980 porodila své druhé mládě – samce Suniho, který se stal prvním čistokrevným mládětem nosorožce tuponosého severního v lidské péči. I přes tento úspěch byla královédvorská zoo neprávem obviněna z křížení jižního a severního poddruhu, což vedlo k tehdejšímu přerušení chovu jižního poddruhu a soustředění se čistě na chov vzácnějšího severního poddruhu. Odchov Suniho probíhal bez větších problémů, spojení s ostatními samice opět nedopadlo, a tak Nasima se Sunim žili samostatně ve vedlejším výběhu. V lednu 1982 uhynula samice Núrí poté, co utrpěla šok po pádu na náledí, při kterém si zlomila sponu pánevní.

Zleva samice Nola, Nasi a Nádí

Foto (c) Safari Park Dvůr Králové

Po odstavu Suniho byla Nasima spojena se Sudánem, který byl na noc oddělován od stáda. Po několika pářeních Nasima opět zabřezla. Následně se ji téměř na půl roku podařilo spojit s ostatními samicemi, od kterých byla oddělena až v listopadu 1983, krátce před porodem svého třetího mláděte. Tím byla samice Nabiré, kterou zvládla rovněž zdárně odchovat. Po narození Nabiré se zahrada opět pokusila spojit všechny samice do jednoho stáda, což se nicméně dlouho nedařilo. Nasima byla opětovně spojována se Sudánem i Saútem, Nasima ale nezabřezla. Na sklonku roku 1985 se ji konečně podařilo spojit se stádem samic, tvořeným Nesárí, Nolou, Nádí a Nasi.

V létě následujícího roku byl z londýnské zoo dovezen starý, v té době již šestatřicetiletý samec Ben. Ten byl jako pětiletý odchycen v Ugandě, odkud byl společně se samicí Bebe převezen do Londýna. Zde žili v pavilonu slonů a nosorožců, který navrhl známý britský architekt Hugh Casson. Bebe v roce 1964 uhynula, nicméně ještě před jejím úhynem byla z Whipsnade přivezena samice Mashobeni, která ale patřila k jižnímu poddruhu. Mashobeni se krátce do Whipsnade vrátila v roce 1974, ale již v roce 1975 byla zpět v Londýně. V roce 1986 bylo v lidské péči již pouhých dvanáct nosorožců tuponosých severních – devět ve Dvoře a samotářští samci v Chartúmu, Londýně a San Diegu. Bylo tak rozhodnuto přesunout Bena do jediného zařízení, kde by se mohl i přes svůj pokročilý věk ještě pokusit rozmnožit. Po svém příchodu byl spojen se stádem samic, nicméně byl zaznamenán pouze jeden pokus o páření s Nasimou, Ben jinak nebyl schopen pářit. Pro značné stáří byl Ben v roce 1990 utracen. S odstupem času a ve chvíli, kdy už nějaká větší debata nemá smysl, si lze položit otázku, zda by nebylo vhodné Bena dovézt dříve, když de facto 22 let žil zbytečně se samicí jižního poddruhu, minimálně třeba o 5 let, když se začali nosorožci množit. Ale to jsou spíše řečnické otázky, které již nic nezmění.

Ben (vlevo) a Mashobeni v londýnské zoo v roce 1972

Foto (c) R A Hill ARPS

Ben a Nesárí

Foto (c) Safari Park Dvůr Králové

V téže době došlo k rozdělení samic, takže dohromady chodila Nasima s Nasi a Nesárí, druhé stádo tvořila Nola, Nádí a možná Nabiré. Se samicemi byli střídáni jak Saút, tak i Sudán, což nakonec při spojení Nasimy a Sudána vedlo konečně k jejímu dalšímu zabřeznutí. Zdá se, že větší stádo Nasimu stresovalo a lze usuzovat, že nějaký pozitivní vliv na ni mohlo mí i spojování se třetím, neznámým Benem. Po páření začala být Nasima opět agresivní, a tak byla opět oddělena. V červenci 1989 porodila své čtvrté mládě a sice samičku Nájin.

Nasima a Nájin

Foto (c) Safari Park Dvůr Králové

V téže době došlo k rozdělení samic, takže dohromady chodila Nasima s Nasi a Nesárí, druhé stádo tvořila Nola, Nádí a možná Nabiré. Se samicemi byli střídáni jak Saút, tak i Sudán, což nakonec při spojení Nasimy a Sudána vedlo konečně k jejímu dalšímu zabřeznutí. Zdá se, že větší stádo Nasimu stresovalo a lze usuzovat, že nějaký pozitivní vliv na ni mohlo mí i spojování se třetím, neznámým Benem. Po páření začala být Nasima opět agresivní, a tak byla opět oddělena. V červenci 1989 porodila své čtvrté mládě a sice samičku Nájin. Rok 1989 následně přinesl ještě jednu velmi zásadní změnu. V témže roce byl dostaven nový pavilon pro nosorožce, který byl primárně určen pro chov severního poddruhu nosorožce tuponosého, jehož prvním obyvatelem se stal samec Ben. Jak vyplývá z dosavadního textu, jedinou samicí, která pravidelně zabřezávala a přicházela do říje, byla Nasima. Ostatní samice byly nechovné. Zoologická zahrada proto podnítila vyšetření několika nosorožců, včetně nechovných samic Nádí, Nesárí a Nasi, které ukázalo, že samice mají zbytnělou panenskou blánu, způsobenou jejich nepářením. V rámci zákroku jim byla blána perforována, navíc následně byly samice stimulovány, a to jak změnou krmné dávky, tak hormonálně, což ve výsledku vedlo pouze k páření Sudána s Nesárí, které ale nemělo kýžený výsledek. V rámci odborné skupiny Captive Breeding Specialist Group při IUCN bylo následně rozhodnuto, že by bylo vhodné stádo rozdělit, aby bylo podpořeno rozmnožení nechovných samic a zároveň byla vytvořena další záložní populace, kdyby se královédvorskému stádu stala nějaká nepředvídatelná situace (např. onemocnění), které by de facto znamenalo zánik tohoto poddruhu. V úvahu připadala dvě zařízení – Zoo Whipsnade, která patří pod londýnskou zoo, a Wild Animal Park v San Diegu, který patří pod Zoo San Diego, které nakonec bylo vybráno pro své lepší klima a velký počet odchovaných mláďat nosorožců tuponosých jižních. K transportu byla vybrána trojice zvířat, kterou tvořil chovný samec Saút a dvě nechovné samice Nola a Nádí. Transport proběhl v říjnu 1989 a všechna zvířata zvládla transport bez problémů. Nosorožci měli k disppucii obrovský výběh o velikosti 45 ha, který sdíleli s dalšími africkými zvířaty. San Diego nebyl nijak neznalé v chovu severního poddruhu – již od roku 1972 tu byla chována čtveřice nosorožců – pár Bill a Lucy, kteří sem přišli z Washingtonu a původ měli v Súdánu, stejně jako druhý pár Dinka a Joyce, kteří sem přišli ze St. Louis. Nosorožci nicméně bohužel dlouho nežili – Joyce uhynula v roce 1974, Bil v roce 1975 a Lucy v roce 1979. Jediný Dinka se dočkal příchodu dalších nosorožců, z jediné dostupné zprávy o něm víme, že údajně byly nějaké pokusy spojit ho s Nolou a Nádí, nicméně neúspěšně. Dinka uhynul v roce 1991 a žil tak i v době příchodu dalšího nosorožce, který byl samec Angalifu. Ten byl stejně starý jako Saút a Nádí a od roku 1973 žil v súdánské Zoo Chártúm, krátce ve společnosti dalšího samce severního poddruhu. Vzhledem k maximální snaze o rozmnožení severního poddruhu byl převezen do San Diega. Ačkoliv Saút opakovaně pářil Nolu, žádná ze samic nikdy nezabřezla. Zajímavostí poté je, že výměna za nosorožce přišl přímorožci arabští a původně též tři gorily, místo který ovšem přišel pouze uměle odchovaný samec Assumbo, což bylo v důsledku nedodržením smlouvy.

Ve Dvoře po odchodu této trojice tak zůstali samci Ben (uhynul v roce 1990), Sudán a Suni a samice Nasima, Nesárí, Nasi, Nabiré a Nájin. Nájin byla od své matky oddělena v necelém jednom roce a byla spojena s podobně starými mláďaty nosorožců dvourohých Josem a Sany. Nasima byla spojena se stádem ostatních samic a rovněž Sudánem, který ji začal pářit, načež v září 1990 zabřezla. V té době probíhala intenzivní snaha o rozmnožení ostatních samic. V říjnu 1990 bylo celé stádo přemístěno do nového pavilonu a probíhala u nich stimulace světelným režimem, což nicméně nepřineslo žádný výsledek. Dalším impulsem bylo dovezení nechovného páru nosorožců tuponosých jižních Frankieho (*1968) a Sanni (*1966) z Kolína nad Rýnem, kteří měli původ v jižní Africe. Z dnešního pohledu by se zdálo spíše rozumnější, kdyby byli dovezení mladí nosorožci než starší, nikdy se nerozmnožující pár. Frankie a Sanni žili ve vedlejších boxech a následně byli spojováni se stádem. V červenci 1991 Nasima bohužel potratila své páté mládě – samičku. Nasimu se podařilo zachránit, ale šance na další zabřeznutí byla spíše bláhová.

Nájin (uprostřed) s mláďaty nosorožců dvourohých Josem a Sany a ošetřovatelem Miroslavem Svitalským.

Foto (c) Safari Park Dvůr Králové

Frankie (vlevo) a Sudán (vpravo)

Foto (c) Jan Žďárek

Po dospění samce Suni bylo stádo rozděleno. Suni chodil do výběhu s Nesárí a Sanni, Sudán s Nasimou a Nasi. V rámci výzkumu nosorožců tuponosých severních byly nosorožcům pravidelně odebírány různé vzorky, což se stalo bohužel osudné samici Nasimě, která se při takovém zákroku zaklínila roh, nemohla vstát a na následný šok v červnu 1992 uhynula. Odešla tak jediná samice, která byla schopná rozmnožování. V roce 1994 došlo k úpravě výběhu a ke změně chovu, kdy byly vnitřní boxy upraveny tak, aby samice mohly komunikovat jak se Sudánem, tak se Sunim, což vedlo ke zlepšení hormonální aktivity všech samic. Nesárí, Nabiré i Nájin byly pravidelně pářeny jak Sunim, tak Sudánem, ale ani jedna nezabřezla. Zoologická zahrada se rozhodla pro mladé samice Nabiré a Nájin sehnat nepříbuzného samce. Dovoz z volné přírody, a tak jedinou šancí byl nepříbuzný a zároveň osvědčený samec Saút z WAP San Diego. Po dvouletém jednání, během kterého mj. odešli Frankie a Sanni do Monde Sauvage Zoo v belgické Aywaille. Saút se do Dvora vrátil v červenci 1998 a již o měsíc později byl spojen se se stádem všech samic. Nejčastěji se pářil s nejmladší Nájin, následně s Nabiré a několikrát se pokoušel o páření i s Nesárí. Jako úspěšné se nakonec ukázalo páření z března 1999, při kterém Nájin zabřezla.

Saút, první chovný samec nosorožce tuponosého severního v lidské péči

Foto (c) Safari Park Zoo Dvůr Králové

Mládě milénia a současnost

Na konci června 2000 porodila Nájin své první a dnes již víme, že i poslední mládě – samičku Fatu, přezdívanou Mládě milénia. Narození Fatu bylo obrovským příslibem do budoucnosti, co se zachování poddruhu týče. Saút se stal otcem podruhé, po dvaceti letech. V následujícím roce byly Nájin s Fatu opět zapojeny do stáda, ke byla Nájin opětovně pářena Saútem, ale znovu nezabřezla, stejně jako nezabřezly ani další samice. Od roku 2001 začala zahrada spolupracovat s odborníky z IZW při Leibnizově institutu v Berlíně, kteří se věnují výzkumu zvířat, mj. reprodukci velkých zvířat. Samcům bylo odebíráno sperma, samice byly hormonálně stimulovány. Při vyšetření bylo rovněž zjištěno, že nechovné samice mají různé zdravotní indispozice – u Nasi byl zjištěn objemný nádor dělohy, Nabiré trpěla na cysty na vaječnících a Nesárí měla pohlavní soustavu postiženou nádorovým onemocněním. I přes opakované páření Saúta s Nájin se ji znovu zabřeznout nepodařilo, resp. jednou možná potratila. Saút následně v roce 2006 uhynul, samici Nole v San Diegu byl odebrán vaječník, čímž zanikla možnost jejího zabřeznutí. O rok později byla z důvodu nádorového onemocnění utracena samice Nasi a rovněž uhynula samice Nádí.

Nájin a Fatu

Foto (c) Dana Holečková

Během dvou let uhynuly čtyři nosorožci a tlak na rozmnožení stávajících zvířat, zejména Nájin a Fatu, se stupňoval. Ve spolupráci s IZW proto bylo přistoupeno k umělé inseminaci, která byla několikrát použita u jižního poddruhu. V letech 2006-2007 bylo přistoupeno k celkem pěti inseminacím, třikrát u Fatu a dvakrát u Nájin, které nicméně ani jednou kýžené zabřeznutí nepřinesly. Vše tak začalo postupně směřovat k ojedinělému projektu, kdy by poslední reprodukce schopní jedinci byli přesunuti zpět do volné přírody, resp. afrického podnebí, které by zejména samicím dokázalo zlepšit a srovnat hormonální cyklus, což by mohlo vést k přirozenému zabřeznutí. Projekt, který odborný i laický svět rozdělil na dvě poloviny, je blíže popsán v sekci Záchranné projekty, v článku Poslední šance pro severní bílé nosorožce.

Nabiré, poslední nosorožec tuponosý severní v Evropě

Foto (c) Martin Vobruba

Do keňské rezervace Ol Pejeta odešla čtveřice Sudán, Suni, Nájin a Fatu, ve Dvoře zůstaly pro transport nevhodné samice Nesárí a Nabiré. Nabiré byla z transportu vyřazena kvůli nádoru na jednom z vaječníků a Nesárí kvůli nádorovým změnám na děloze. Nesárí v roce 2011 po dlouhé nemoci uhynula. Nabiré tak žila společně se samcem Nathalem, který patřil k jižnímu poddruhu. Rok 2014 byl opět jedním z těch velmi smutných – v Ol Pejetě uhynul nadějný samec Suni, na konci roku poté starý samec Angalifu v San Diegu. V létě téhož roku podstoupila Nabiré jedno z mnoha vyšetření týmem IZW, jehož cílem bylo zjistit, v jakém stavu jsou její reprodukční orgány. Potvrdilo se, že děloha je vyplněna nádory, a tudíž bylo vyloučeno přirozené zabřeznutí. Byla zde však možnost odebrat z vaječníků oocyty (vajíčka), které by se následně mimo samici oplodnily a vložily do jiné samice jižního poddruhu. Cestě k vaječníkům však bránila třiceticentimetrová cysta, načež bylo rozhodnuto pokusit se o její odsátí. V říjnu opět přicestovali odborníci z IZW, kterým se podařilo část cysty odsát. Druhá polovina cysty byla příliš vzdálená a chyběly dostatečně dlouhé pomůcky k jejímu odstranění. Pokračování bylo z důvodu rekonvalescence a sehnání pomůcek odloženo na jaro příštího roku. Zákrok se nicméně odkládal, až v červenci 2015 cysta praskla a Nabiré uhynula. S jejím úhynem skončil chov nosorožců tuponosých severních v Evropě. Mimo Afriku tak zůstala pouze osamocená, stará samice Nola v San Diegu, která vlivem četných nemocí uhynula na konci listopadu 2015.

Nola v San Diegu

Foto (c) Jan Stejskal/ Safari Park Dvůr Králové

Poslední trojici nosorožců tak tvořil jediný zbývající samec Sudán a dvě samice, matka s dcerou, Nájin a Fatu. U Fatu bylo bohužel zjištěno, že její děloha prodělala patologické změny, které jí zabraňují v dalším zabřeznutí. Tyto změny mohly být způsobeny infekcí zanesenou při páření nebo raným potratem (!). U Nájin bylo objeveno několik menších nádorů v děloze, které by teoreticky březosti nebránily, nicméně Nájin má oslabené zadní nohy a neunesla by váhu samce při páření. V jednu dobu se uvažovalo, že by u ní mohla být provedena umělá inseminace, nicméně ona i Fatu byly schváleny jako vhodné adeptky pro odběr vajíček. Než se však k takovému zákroku přistoupilo, prakticky celý svět obrátil svou pozornost na Sudána, jehož zdravotní stav se na konci února 2018 začal zhoršovat. Na konci roku 2017 se mu na noze rozšířila infekce, kterou se podařilo medikací utlumit a Sudánův stav se začal zlepšovat, nicméně v březnu se situace obrátila. Po krátkodobém zlepšení se jeho stav zhoršil natolik, že bylo přistoupeno k jeho eutanázii. Sudán se jako poslední samec svého druhu na celé planetě stal mediálně slavným a pomohl tak mezi širokou veřejnost dostat povědomí o severním poddruhu nosorožce tuponosého.

V současnosti na světě přežívají poslední dva nosorožci tuponosí severní – Nájin a Fatu, z nichž ani jedna nemůže zabřeznout. Veškeré snahy se tak nyní upínají k vědecké sféře, které má nakročeno k záchraně tohoto poddruhu, který spočívá v následujících postupech:

1) Ve spolupráci s týmem IZW je vytvářen postup tzv. oplodnění in vitro. Tento postup zahrnuje odebrání vajíček od samic severního poddruhu, která budou laboratorně oplodněna spermatem od severního samce. Oplodněná vajíčka budou následně vložena do náhradní matky jižního poddruhu. Jde o naprosto inovativní metodu, která do té doby u nosorožců nebyla vyzkoušena. První pokusy o odebrání vajíček byly vyzkoušeny na samicích jižního poddruhu, po zvládnutí této metodiky začaly být vajíčka odebírána od Nájin a Fatu. Ještě před tím se v italské laboratoři Avantea v Cremoně, kde jsou následně zákroky s embryemi prováděny, podařilo vytvořit hybridní embryo z vajíčka od jižní samice a spermie od severního samce. V roce 2019 se poté podařilo odebrat první vajíčka od Fatu a Nájin, z nichž se následně podařilo vytvořit dvě embrya. Do současnosti (únor 2024) již bylo celkem vytvořeno 30 embryí. Všechny pocházejí od samice Fatu a byly oplodněny spermatem samců Suniho a Angalifu, který je k Fatu úplně nepříbuzný. Vše tak nyní postupně směřuje k další části projektu, kterým je vložení embryotransfer, tedy přenos embryí do náhradních matek jižního poddruhu. Vše bude nejprve vyzkoušeno s embryi jižního poddruhu, přičemž první embryotransfery již proběhly a přinesli skvělé výsledky. Do samice jižního poddruhu Curry v Ol Pejetě bylo vloženo embryo, jehož vajíčka pochází od samice z Pairi Daizi a spermie od samce ze Salzburgu. Curry vlivem záplav a následné infekce bohužel uhynula, nicméně v jejím těle byl objeven zdravý, rostoucí plod, který je známkou, že celý proces funguje a lze v něm pokračovat. Optimistický výhled, kdy by mohlo být vložení první embryo severního poddruhu do náhradní matky, počítá s horizontem dvou až tří let. Případní mláďata by následně měla být jak v Africe, tak rovněž v Evropě.

2) Druhou větví projektu, která se snaží o zachování severního poddruhu nosorožce tuponosého na naší planetě je výzkum kmenových buněk, na kterém pracují laboratoře po celém světě. Výzkumný ústav udržuje živé kultury 12 zvířat. Výrazného pokroku bylo dosaženo v roce 2022, kdy se odborníkům z univerzity v Ósace podařilo vytvořit tzv. primordiální zárodečné buňky z indukovaných pluripotentních kmenových buněk severního bílého nosorožce – samice Nabiré. Tyto buňky jsou jakými si předchůdci vajíček a spermií a jejich dalším výzkumem by mohly vzniknout nové reprodukční buňky. Odběry oocytů u Fatu nemohou probíhat do nekonečna, a právě kmenové buňky tak jednou mohou hrát prim v záchraně nosorožců.

Fatu, jejíž oocyty snad pomohou k záchraně jejího druhu.

Foto (c) Jan Stejskal/ Safari Park Dvůr Králové